Durmitor a moře, 10 dní, konec srpna 2004
1. část: Srbsko, cesta k Durmitoru


1. den: Fotky začínaj poměrně temně; jeli jsme totiž celej den až do noci (Praha - Brno - Bratislava - Gyor - Budapest - Szeged - Subotica); o půlnoci už jsme toho měli dost a chtěli jsme se aspoň trochu vyspat. Kromě toho, řidiči stejně někdy musej mít pauzu - jsou na to dost přísný předpisy. Jenže jsme pořád ještě v Uherský nížině. Pole a bláto. Jediná slušná tráva na postavení stanů je - uprostřed vesnice! Normálně bysme se k tomu asi neuchýlili, jenže:

No a tak děláme pro zájezd fakt celkem netypickou věc...


Tomislavci, 4 km na západ od Bačka Topola, jižně od Subotice


Je hezky, a tak většina lidí spí pod širákem - stan je rozbalen jenom jeden



Místňáci jsou vážně v pohodě!



Byl to takovej úlet, že jsem si tu situaci fotil ze všech stran...


2. den: No a takhle to vypadá ráno... Ted teprv vynikne ta síla kempování na návsi...






Název naší dopravní firmy vzbuzoval obveselení ve všech slovansky mluvících zemích...



Za rohem je prej pekárna




Tohle je konec ulice, tamta kukuřice v pozadí se už asi nebude muset hnojit



Docela typická Vojvodinská vesnice to je...






Postupně jsme měli víc a víc obdivovatelů :-)




Vyrazili jsme v sedm, a už v osm přišla první porucha naší neohrožené Karosy - vodní pumpa. Řidiči nebyli žádný zelenáči a měli náhradní ssebou...


most přes Dunaj v Novi Sad - v jednom pruhu oba směry a eště rychlíková železnice


Jedna z typickejch zastávek. V autobuse se prodával chlazenej Gambrinus...


Novi Sad od jihu. Dál jedeme na Šabac, Valjevo (ověřujeme, jak jedou vlaky) a Požegu


Z Užice jedeme vlakem do Prijepolje. Zdejší rychlíková trať byla dokončená teprv v 80. letech, spojuje Bělehrad s Jadranem (přístav Bar) a většinu vzdálenosti překonává buď po mostech, nebo tunelama. Tahle malá cikánka do nás vší silou vrážela a snažila se nám ukrást peníze. Taky byla celkem volezlá.



To je lidí, co? Je nás 36 "klientů", 2 průvodci a 2 řidiči. Ty vezou bus do Prijepolje. Proč jedeme my vlakem? Pro zpestření. Málokdo z klientů chápe, že zpestření jsou důležitá. Ale většinou nic nenamítají, takže pohoda.


Jestli se chcete přihlásit na zájezd, abyste tam sbalili holku, tak to asi vzdejte předem. Na zájezdech bývá většina holek proto, že jim koupil dovolenou jejich kluk, který tam je samozřejmě taky, nebo se domluvily dvě holky, že pojedou spolu, protože jim klucí můžou bejt úplně ukradený... Nesmělá milá dívka, která by jela na zájezd bez přítele - tak to jsem ještě neviděl.Zato občas jedou prudící starší manželé nebo pánové-důchodci-cestovatelé. Ale o to víc je na zájezdě legrace.


Tohle už je z vlaku. Po trati jich jede jenom několik za den.Tenhle rychlík má jenom první třídu, takže je dražší (na to ČD ještě nepřišly), ale nemůžeme si vybírat. Za tu legraci to stojí...








Ale ty mosty tady nic moc. Trať doprovází klikatý vápencový koryto říčky, takže vede často tunelama, ale to je jako jet metrem. Nejodvážnější stavby jsou až v jižní části, mezi Mojkovacem a Podgoricou. Tam je pod tratí někdy hloubka i několik set metrů. To ale až příští rok...




Fakt, normálka.


Tam po tom mostě vzadu jsme jeli taky.




V metru ale zatím nejsou jídelňáky.







Priboj. Trať chvilku vedla i přes Bosnu - ale vlak je bez pohraničníků


U mostů ovšem postávaj strážci, strejdové s kalašnikovy. Pokud byste chtěli most vyhodit do povětří, museli byste bombu vyhodit za jízdy, z posledního vagonu*.
  *Autor textu nijak nenavádí čtenáře k vyhazování mostů do povětří ani jinam







Ani dočasná nepřítomnost strážce neznamená nabádání k vyhazování mostů


Kačka si ty stránky přečetla a řekla mi, že mám velkej smysl pro humor. Díky, Kačenko



Prijepolje. Autobus tu ještě není. Když přijel, do tmy byla asi hodina, a tak jedeme jen do průsmyku za vesnicí Jabuka, mezi Prijepoljem a Pljevljí. 1273 mnm. 800 metrů převýšení - konečně jsme na horách! V průsmyku je pořád eště "vnitrostátní" hranice mezi Srbskem a Černou Horou. Policie už tu má budky, stojí uprostřed silnice (ta policie) a kontroluje - hlavně náklad (jedno auto bylo úplně plný hřibů). Moc oficiálně se eště netvářej, spíš partyzánsky. Na srbský straně je vedle cesty řada kanónů nebo houfnic nebo co to je. Obě strany maj mezi sebou hodně kilometrů "země nikoho", jak je všude tady v "Jugoslávii" zvykem. Právě mezi oběma celnicema táboříme. Nikomu to nevadí. No, teda, policajti se u nás stavili, ale já mám diplomatické vlohy.


3. den




Tenhle člověk přišel už večer. To je moja zemlja, zvolal. Zatímco řidič to bral jako útok a začal vidět rudě (on je cholerik), já viděl, že to pán myslí jinak. Je to moja zemlja, Černa Gora, a tak ať se vám tu hezky spí! Ukázal nám pramen. Řek, že mu to tu patří až támhle po tu horu, a že má radost, že jsme přijeli. Za rok ať se tu prej stavíme znova. Když budeme spát támhle na tom brdu (taky jeho), tak uvidíme všude kolem sebe hory. Ne, nic za to nechtěl. Krásnej člověk.


Tu vojenskou bundu má od syna.











Po ránu sjedeme dolů do Pljevlji.


To je ona.


Dopravní značky = nejpraktičtější plakátovací plocha. Fakt na očích...


Sympatická paní prodává dobrý točený víno za 1,50 euro litr (v Černý Hoře se, narozdíl od Srbska, platí oficiálně eurama. Euro je teď cca 31 Kč) a dobrou rakiji za 3 eura/lt.


Mešita s nejvyšší věží v širokym okolí


studna






Slovanskej jazyk - psanej arabsky



někdy musím fotit přes sklo busu... cesta k mostu přes Taru.









Hluboko dole je most, a hluboko pod ním je řeka Tara. Nejhlubší kaňon široko-daleko...



To je ten most. Eště tu bude hodněkrát...



... nebyl jsem sám...



Tara se dá i sjíždět. Jo, a moje kamarádka Martina má psa, kterýmu říká Tara, a neví proč.


Z mostu


raftaři




Tohle bylo tehdy. Ted jsem mnohem štíhlejší a ještě krásnější. Kdybyste mi chtěli/y složit poklonu, go ahead! petr@durmitor.wz.cz











Už se blížíme k Žabljaku. Vloni nás tady zastavili policajti za speeding, ale jeden z účastníků byl policajt a měl mezinárodní policajtskou průkazku, no a policajti držej pospolu i mezinárodně. Fakt jsem čuměl. Div že nás nepozvali na rakiju.

další část        index